Jana Matesová: Inflační vlna pro nás byla lekce

Vyjadřujete se ke stavu české ekonomiky velmi otevřeně a bez obalu pojmenováváte problémy, kterým aktuálně čelíme, nebo čelit budeme. Co ale kdybychom náš rozhovor pojali optimističtěji a zaměřili se na pozitivní stránky?

Já se ale snažím hovořit optimisticky, ale, upřímně, realita současného světa příliš optimistická není. (směje se).

‍

Dobře, tak se podíváme na problémy, které českou ekonomiku pálí, a jak bychom je mohli případně řešit.

Vidím aktuální, středně - a dlouhodobé problémy. Ten aktuální, se kterým jsme v předchozích 25 letech přestali počítat, je vysoká inflace. To je obrovský problém, který bylo potřeba řešit rychle a razantně. Hned na začátku se měly prudce navýšit úrokové sazby a vláda měla podniknout kroky, které by na krátkou dobu pozastavily nalévání dalších peněz do spotřeby. Prostředky dávané do investic jsou v pořádku, ty se později zhodnotí a projeví v dalším růstu. V pořádku je investovat do obrany, už jen proto, že jsme potřebu zajistit naši bezpečnost dlouho ignorovali a vezli jsme se jako černý pasažér. Navíc výdaje na obranu nejsou inflační, protože většinu nákupů provádíme v zahraničí.

‍

Jaké výdaje tedy měla vláda omezit?

Všechno, co patří do spotřeby. Tedy navyšování důchodů a zvyšování mezd ve státním sektoru, obojí patří mezi peníze, které podporují inflaci.

‍

Jenže to jsou kroky, které v současné době nemohou politicky projít, zejména v případě penzí.

Změny už byly schváleny. Ale bylo potřeba to udělat ihned po nástupu této vlády, a možná ještě dříve, protože inflace začala růst už v létě 2021, dříve než jinde v Evropě.

‍

Čím to bylo dané?

Během covidu jsme byli zaliti inflačními penězi ze státního rozpočtu. Penězi, které nebyly podloženy růstem ekonomiky. Navíc podle zjištění Národního kontrolního úřadu 90 % takto vynaložených peněz ze strany státu nemělo nic společného s kompenzacemi za pandemii. Dalším faktorem byl špatně regulovaný trh s energiemi, který dopustil pád Bohemia Energy. Energetický regulační úřad nezabránil tomu, aby na trhu existovaly firmy, které nemají přiměřeně časově strukturovaný nákup dodávek energie v souladu s klientskými smlouvami. Tyto firmy nakupovaly energie na spotové úrovni i pro zákazníky s fixovanými smlouvami a ve chvíli, kdy ceny vyletěly vzhůru, jim došla likvidita. Dobrý regulační úřad by toto nedopustil. I to spustilo obrovský nárůst inflace. Navíc jsme byli v té době před volbami a začalo další kupování voličských hlasů, což inflaci ještě posílilo.

Nadto obchodníci na konci roku 2021 a v lednu 2022 zachytili trend, že mají lidé chuť nakupovat, protože u nás byly lockdowny velmi rozsáhlé a dlouhé. Obchodníci začali šroubovat ceny a zkoušeli, co zákazník vydrží. Vydržel hodně, dokonce nakupoval do zásoby, tak obchodníci v únoru zvýšili ceny znovu. To vše před invazí Ruska na Ukrajinu.  Západoevropské generace už podobné vlny inflace zažily a vědí, jak se chovat. My to dnes už víme také, ale byla to pro nás lekce.

‍

Toto tedy byly důvody, proč inflace vznikla… Ale jak se proti ní mělo bojovat?

Nákupy zdražujícího zboží do zásoby jen podpořily růst cen. Naopak je dobře omezit vše, co nepotřebujeme teď hned, a jestliže je lepší nabídka v cizině, tak si tam dojet. Obchodník potřebuje z trhu signál, že za tyto ceny lidé nakupovat nebudou. Stát prostřednictvím antimonopolního úřadu se měl také snažit rychleji umravnit trh se základním zbožím. Je to běh na dlouhou trať a zatím se antimonopolní úřad sveřepě brání tím směrem jít.

‍

Tady nám ale možná antimonopolní úřad selhal už dávno ,když dovolil vznik obrovských producentů potravin, de facto monopolů…

Tento úřad nefungoval, jak by měl, snad nikdy. Jeho úkolem je hlídat veřejné zakázky, což asi dělá, ale má také hlídat fúze podniků a tam do značné míry selhal. Řadu fúzí a nákupů v oblasti zpracování a prodeje zemědělských výrobků a potravin neměl povolit. To bychom ale museli jít zpět do přelomu století.

Potraviny jsou základní životní potřebou a na rozdíl třeba od energetiky a telekomunikací u nich tržní mechanismus může fungovat dobře, ale je nutné hlídat, aby nebyla narušena konkurence. Vše ostatní si trh zařídí sám. Stát by určitě neměl vstupovat do cenotvorby a stanovovat cenové stropy. Na druhou stranu zkušenost spotřebitelů je také potřeba.

‍

Měla tedy na začátku více zasáhnout národní banka, když se vlády a úřady k ničemu neměly?

Ano, centrální bance by mělo být jedno, co je politicky průchodné a co ne, pokud tam tedy nesedí osoby s politickými ambicemi. U nás je dokonce zákonnou povinností národní banky hlídat stabilitu cen a zpětně vidíme, že měla zasáhnout razantněji. Příkladem jsou sedmdesátá a osmdesátá léta v západní Evropě a Spojených státech amerických, nazývaná ztracenou dekádou. Inflace se tehdy držela nepříjemně vysoko a ekonomika kvůli tomu stagnovala, během vysoké inflace ekonomika neroste to je kontraindikace. Centrální banky pak dramaticky navýšily úrokovou sazbu, americký FED na 20 procent. Ekonomika krátkodobě spadla, ale rychle  se srovnala a při nízké inflaci se vrátila k růstu.

‍

Není to tedy příliš velké riziko? Nemohou nečekaně vysoké úrokové sazby mít na ekonomiku spíše negativní dopad, viz krize v roce 2008?

Jsme v hodně odlišné situaci od doby let 2002-2008 ve Spojených státech. V případě hypoteční krize v USA byl hlavní příčinou fakt, že hypoteční banky poskytovaly po roce 2001 úvěry i těm domácnostem, které neměly realistické vyhlídky je splatit.  Tyto hypotéky pak banky míchaly s dalšími bankovními produkty do derivátů a prodávaly je dalším bankám jako aktiva nejlepší kvality.  Jako mleté hovězí z mladého argentinského býčka, ale ony v nich byly ty odřezky loje a kostní separát.

Pak začaly mít banky problémy, začaly samy zvyšovat sazby, řada domácností ztratila možnost financovat svou hypotéku a přišla o střechu nad hlavou. Navíc byl tento hypoteční trh silně globalizován a málo průhledné finanční produkty se prodávaly zejména do Evropy, což v mnoha zemích také způsobilo finanční krizi a ta se bohužel i v zemích finanční krizí nezasažených, jako bylo Česko a Polsko, přes export přelila do ekonomické krize.

‍

Nemohlo by se něco podobného stát i teď v případě razantního zvýšení sazeb? Více než milion českých domácností je zatížen hypotékou…

Nyní jsme v jiné situaci, ale záleží na tom, jak dlouho se inflace někde nad třemi procenty bude držet.  Kdyby bylo došlo k razantnějšímu zvýšení sazeb, mohly být šok a zmražení trhu krátké, většině lidí by nestačila skončit fixce hypoték. Dnes už by asi sazby klesaly. Byl by to ale spíše problém malých a středních firem, které zásobují český trh a příliš nevyvážejí. Pro ty by úvěry v eurech byly příliš velkým rizikem a korunové úvěry, i ty na běžné financování, by jim hodně zvýšily náklady. V případě domácností by pouze spadla poptávka po nových úvěrech.

Pro české banky by to žádný problém nebyl, jsou velice finančně stabilní a na vysokých úrokových sazbách až do letošního září kvůli vysokému úročení jejich povinných hotovostních rezerv vydělávaly. Silnou inflaci jsme u nás zažili jen v roce 1993, během tři čtvrtě roku došlo k přiškrcení ekonomiky, rázem bylo po inflaci a ekonomika se opět srovnala do rovnováhy. Dlouhotrvající inflace je pro ekonomiku mnohem horší než krátký šok a rychlý pokles..

‍

Inflace je tedy aktuální problém ekonomiky, co ten střednědobý?

To jsou nevyrovnané veřejné finance. Do roku 2018 jsme se schodkem problém neměli a ani jsme neočekávali, že by mohl vzniknout. Česká společnost byla neobyčejně rozpočtově odpovědná. Návyk brát od státu se ale ve společnosti rozšířil velmi rychle. Dnes slyšíte argumenty „stát se musí postará“, to tu nebylo. Mezi lety 2020 a 2023 jsme měli nejrychlejší nárůst veřejného dluhu v celé Evropské unii a jen malá část toho měla souvislost s kompenzacemi za lockdowny, natož s investicemi. Největší příčinou je podle mě populismus.

‍

Teď se ale vracíme k tomu, že v některých oblastech už právě kvůli této změně myšlení není v naší společnosti politicky průchodné, aby stát snižoval povinné výdaje.

Stále můžeme slyšet argumenty, že současná vláda bere důchodcům. Stát jim ale zatím nebere nic. Celou inflaci jim vyrovná a u případných mimořádných valorizací – těch, které nastupují jen při vysoké inflaci, dokonce nový mechanismus dává důchodcům více, než starý. Stát to přijde dráže. Proč o tom vláda nemluví, když to i s výpočty vepsala i do důvodové zprávy zaslané do parlamentu, můžeme jen spekulovat. Možná poslanci dokumenty, které schvalují, nečtou. Vládní poslanci, ani opozice.

‍

Jak je to možné?

Dříve se valorizovala o plnou inflaci jen zásluhová část penze, kdežto nyní se bude valorizovat celá částka. K tomu musíme přičíst sociální dávku v půlce roku v případě mimořádné valorizace, kdy inflace překročí pět procent, což doufejme, se už nestane. A vláda si přitom nechá proti sobě vytvořit kampaň, že „bere důchodcům“ do té míry, že penzisté tomu opravdu věří. Pokud jde o řádnou valorizaci při inflaci do pěti procent, dříve se také valorizační vzorec počítal tak, že ke kompenzaci celé inflace zahrnoval ještě jednu třetinu nárůstu reálné mzdy, tedy mzdy očištěné o inflaci.

Od roku2018 se započítává jedna polovina, novelou se vracíme k původnímu vzorci. Jenomže reálné mzdy klesají, dnes jsou někde na hodnotě roku 2018, a jejich pokles se do valorizace důchodů nezapočítává. V nejbližších letech, než reálné mzdy vyrovnají svůj pokles z minulosti, se pro důchodce ve valorizaci penzí nezmění vůbec nic. Když k růstu reálných mezd nedochází, je jedno, jestli z toho neexistujícího růstu vzorec zahrne polovinu, nebo třetinu. Je také dobré uvést, že nikdy v historii Česka, ani Československa, ani za totality, nedosahovaly penze 50 procent průměrné mzdy jako dnes. Jenže vláda od začátku nezvládá komunikaci. Mohly to být pro ni plusové body. Místo toho nechala prostor populismu.

‍

Jak velký problém bude navyšování státního dluhu?

Problém není absolutní výše dluhu, ta stále není ve srovnání s ostatními zeměmi tak vysoká. Problémem jsou rychlost nárůstu a jeho struktura. Tedy to, k čemu ty peníze použijeme. U nás deficit nejde do investic, které by se jednou vrátily v podobě růstu ekonomiky, jde bohužel převážně do spotřeby. Máme obrovský strukturální deficit, který se nevymaže, ani pokud ekonomika poroste. Toho je potřeba se zbavit. Ještě v roce 2018 jsme tento problém neměli.

‍

Ale o důchodové reformě se mluví ještě mnohem déle…

Pamatuji si, že v letech 1998 a 1999 na objednávku české vlády připravovala Světová banka několik studií, z nichž dvě se bezprostředně týkaly toho, že naše veřejné finance nejsou udržitelné. Jeden důvod byla struktura financování státu na národní a regionální úrovni.

Druhý problém byla naše demografická struktura, respektive vyhlídky vývoje české populace, a nastavení důchodového systému. Nebyla šance, že bychom udrželi štědré financování důchodů z průběžného pilíře. Už tehdy bylo jasné, že si lidé budou muset v nějaké formě spořit na stáří sami, že je vhodné založit systém s tzv. druhým pilířem, kam by si lidé odkládali část peněz na důchod, a o tu částku snížili své odvody do prvního pilíře, z něhož se platí důchody současným důchodcům. Peníze by se zde zhodnocovaly a nebylo by možné je vybrat dříve než v důchodovém věku. Dnes už na ten přechod nejsou české veřejné finance dost bohaté. Na začátku, kdy vypadne část odvodů do průběžného systému, by chybělo ještě mnohem více peněz na důchody stávajícím důchodcům než nyní.

‍

To zní celkem beznadějně.

V příštích mnoha letech nebude opravdová důchodová reforma možná. Bude možné dělat úpravy pouze v rámci prvního a třetího pilíře, tedy toho dobrovolného spoření. Tam si myslím, že je dobře, aby zaměstnavatelé v rámci benefitů více podporovali spoření na důchod jako hlavní benefit. Je ale třeba také upravit fondy, do kterých lidé spoří, aby nebyly tolik konzervativní, protože jinak se lidem tyto prostředky příliš nezhodnocují. Co se týče prvního pilíře, zde je nejúčinnějším nástrojem změna věku nároku na výplatu důchodu.

‍

Pracovala jste ve Světové bance, máte proto srovnání. Je nějaká země, které se reforma povedla a mohli bychom si z ní vzít příklad?

V řadě zemí se to povedlo. Ve většině západoevropských zemí dnes systém kompenzuje důchodcům vyšší podíl průměrné mzdy, jak rádi říkají populisté, jenže má tu složku výplat z penzijního spoření, kam šla část odvodů na stáří po celou dobu pracovního života. Ale to nastalo už dávno, změna nenastane hned. V devadesátých letech se často diskutovalo Chile, tam začala reforma ekonomiky po pádu Pinochetovy vlády. Také zavedli druhý pilíř a přechod se jim povedl. U nás by mohla fungovat změna třetího pilíře, zejména kdyby tam více přispívali zaměstnavatelé. Určitě je to lepší než přispívat zaměstnancům na fitness centra.

‍

Jaké jsou podle Jany Matesové dlouhodobé a strukturální problémy české ekonomiky a co je potřeba změnit, se dozvíte v některém z příštích čísel našeho magazínu.