Touha po pohádkovém pokladu Hunů

Článek si můžete poslechnout také v audioverzi.

‍

Roku 375 se v Evropě objevily velmi početné asijské kočovné kmeny Hunů, které se nezadržitelně valily na západ a ničily vše, co jim přišlo do cesty. Podrobily si mnoho národů a zemí spolu s jejich bohatstvím. Římský historik Ammianus Marcellinus, který zažil vpád Hunů do Evropy, je charakterizoval jako nájezdníky bez skutečných domovů a kořenů. Doslova je popsal: „Všichni mají tlusté končetiny, masité zátylky a vypadají tak odpudivě, že by bylo možné pokládat je spíš za dvounohá zvířata… Kromě odporného vzezření se však chovají jako divá zvěř: živí se kořínky polních rostlin a napůl syrovým masem.“

‍

‍Asi v roce 433 se novým vůdcem Hunů stal Attila („tatíček“) spolu s bratrem Bledem, kterého však nechal krátce poté zavraždit. Historici ho popisují jako člověka prohnaného, lstivého, ukrutného a nelítostného ke svým nepřátelům. Stal se postrachem celé Evropy a do dějin se zapsal také jako „Boží bič“. Uměl se domluvit latinsky a řecky, jinak to byl nemilosrdný tyran a uzurpátor.

Po jednom ze svých nájezdů v dnešní Itálii se roku 453 vrátil Attila zpět do svého sídla v Uherské nížině, aby se znovu oženil. Jeho manželkou se stala kněžna Ildika, dcera burgundského panovníka Gunthera, kterého Attila i s jeho syny zavraždil a burgundské království rozvrátil. Svatba byla popisována jako velkolepá slavnost, kde se sešli všichni Attilovi vazalové a spolubojovníci, již přinášeli velkorysé dary. Z nich se ale nájezdník dlouho neradoval. Když se po skončení svatebních obřadů ocitl Attila sám se svou mladou ženou, ta znenadání vytasila dýku ukrytou ve svých šatech a nenáviděnému tyranovi ji vrazila přímo do srdce. Bylo to 15. března 456, Attilovi bylo 58 let a Ildice 16.

‍

‍

Tři rakve

Smrt vojevůdce vyvolala mezi Huny obrovský smutek, především mezi jeho 50 syny. Hunští bojovníci si údajně na znamení smutku ostříhali vlasy a pořezali tváře, protože chtěli uctít památku svého vůdce ne slzami jako ženy, ale krví. Nejmladší Attilův syn Ernas se zeptal věštce, jak a kde mají pochovat nejslavnějšího z Hunů. Ten prý odpověděl: „Pod zem a pod vodu, do paprsků slunce i měsíce a za tmavé noci.“

Největší umělci pak zhotovili rakev z ryzího zlata. Na její víko vyryli Attilovu tvář a na boční strany výjevy z bitev. Další mistři připravili o něco větší stříbrnou rakev a vyryli na ni Attilovo znamení: orla hledícího do slunce a symboly 22 zemí, které si za svého života podmanil. Nakonec kováři vyrobili poslední největší železnou rakev. Mrtvého muže oblékli do šarlatového roucha, vousy mu sepnuli perlovými sponami, prsty ozdobili briliantovými prsteny. Spolu s vínem ve zlaté nádobě, mečem a kyjem ho uložili do zlaté rakve, kterou umístili s množstvím zlatých mincí a drahokamů do stříbrné rakve a tu konečně do největší železné. Volný prostor mezi železnou a stříbrnou rakví byl vyplněn krví nejoblíbenějšího Attilova koně, otroka, jeho hlavní milenky, dvorního šaška a pěvce.

Než byly práce zcela dokončeny, vynesli služebníci z paláce jiné tři železné rakve naplněné kamením a odnesli je na různé světové strany. Ernas pak prý nejlepšímu příteli svého otce poručil, aby skutečnou rakev „zanesl na sever k řece – až k místu, kde se její tok větví. Jedno rameno zastav a na jeho dně ať vojáci vykopou hrob. Do něj ať vloží rakev, zahrnou ji zemí a pak znovu spustí proud řeky. Náš vládce a otec poté bude jednou provždy odpočívat v temné noci, pod zemí a pod vodou, ve slunečných paprscích zlata i v měsíčních paprscích stříbra…“Když se však velitelé rozešli, Ernas prý předal muži jiné pokyny. Měl se obrátit k západu a v místě, kde se do velké řeky vlévají dvě menší, zastavit tok a pohřbít tělo do suchého koryta a pak tok řeky opět uvolnit. Přítel údajně vykonal vše podle rozkazu, ale do paláce se už nikdy nevrátil. Attilovi synové ho totiž se všemi vojáky zavraždili, aby se nikdy nikdo – ani oni sami –nedozvěděl, kde skutečně největší z Hunů leží. Tolik říká legenda.

Lovci pokladů

Krátce po Attilově smrti se hunské kmeny pod vedením jeho synů rozpadly a nepřátelé je rozprášili. Není pochyb o tom, že Attila skutečně za svůj život nashromáždil velké bohatství a část pravděpodobně leží v jeho hrobě. Jenže nikdo neví, kde…

A tak od roku 543 až do dnešních dnů vzrušuje lidi vyhlídka na pohádkové bohatství. Hledání je přitom často spojováno s mnoha státníky a významnými osobnostmi, jako byli německý císař Vilém II. nebo princ Ruprecht Bavorský. Hunská říše se rozpínala na obrovském území, to způsobilo, že hledání se neomezilo jen na území dnešního Maďarska nebo Rakouska. Tajemný hrob se snažili najít i v Bulharsku ,Rumunsku, Francii, Švýcarsku či Nizozemsku.

Snad největší úsilí objevit hrob projevili Maďaři. Touto otázkou se v 19. století zabývali nejen amatérští lovci pokladů, ale také univerzitní profesoři. Maďarská vláda dokonce souhlasila s financováním zvláštního fondu na hledání Attilova hrobu, protože se to tehdy stalo „věcí národní cti“.

Do hledání se zapojili také Češi, konkrétně inženýr, proutkař a amatérský archeolog František Štěpán. Začal v roce 1933 a zaměřil se na nevysoký pahorek Hrádok nedaleko slovenského Martina, který vypadá, jako by jej vymodelovaly lidské ruce. Vyrůstá z roviny nedaleko soutoků tří řek – Váhu, Turce a Jordánu. Kolem roku 1935 se o jeho aktivitu začínaly zajímat i noviny. Štěpán novinářům sdělil, že je přesvědčen, že hrob našel a údajně objevil železnou rakev, tu však kromě něj nikdo neviděl. Slovenský deník uveřejnil 15. srpna 1935 zprávu, že je Štěpán pouhé dva metry od cíle. K tomu však nikdy nedošlo. Štěpán postupoval značně nevědecky, podporoval ho pouze spolek Pražská spiritistická společnost a muž utratil všechny své peníze, které zdědil po otci. Celá akce skončila tragicky. Nejenže Štěpán finančně zruinoval svou rodinu, nakonec propadl duševní chorobě. Na konci svého života už hrob nehledal, nabyl totiž přesvědčení, že on sám je Attila. Nakonec umírá na psychiatrické klinice, kde svým ošetřujícím lékařům vzkazoval: „Až přijde císař Martianus z Konstantinopole a přinese zlato, vzkažte mu, aby čekal. Nemám teď na něj právě čas .“ Attilovo zlato tak zůstalo nevyjasněnou záhadou.

Příběh cituje knihu Osudy zlatých pokladů Milana Vároše (Albatros 1989).

‍

‍

‍