Margareta Křížová: V podnikání nepřemýšlejte, proč to nejde, ale jak to udělat

Jak jste se dostala k podnikání?

V době, kdy proběhla sametová revoluce, jsem byla velmi mladá. V té době jsem měla malé dítě, ale zjistila jsem, že jsem povahově štika, kterou zajímá a baví spousta věcí. Začátkem roku 1990 jsem našla v novinách inzerát americké advokátní kanceláře a začala jsem úplně od píky. Všimli si mě tam dva Američané, kteří zakládali novou firmu, a zeptali se, jestli do toho půjdu s nimi. V tu chvíli jsem neuvažovala v duchu „jdu podnikat“. Ale bavilo mě to, ti lidé byli úžasní a řadu věcí jsem se od nich naučila. Je zase bavilo, že jsem se chtěla učit. Říkali mi „Spongebob“ – „houba“(směje se). Byli natolik velkorysí, že mi nabídli ve firmě podíl, nejdříve minoritní, ale postupně jsem se stala rovnocenným partnerem.

‍

Takže jste začala podnikat hned v počátcích devadesátých let. O nich se ví, že to bylo velmi divoké období, obzvlášť v oblasti byznysu…

Samozřejmě jsem některé známé kauzy té doby vnímala z médií, ale naštěstí jsem se s tím nikdy nesetkala. My jsme se od počátku zaměřili na to, že jsme do Česka a na středoevropský trh přiváděli nadnárodní firmy. Díky umístění České republiky v centru Evropy tu řada firem chtěla mít své zastoupení. A k tomu potřebovali servis nejen právní ,ale i organizační. Naše společnost tehdy vyhrála poradenský tendr na GSM pro mobilní telefony, takže jsem byla u toho, když zde začínaly první mobily. Byla jsem i u zajímavých prodejů velkých firem, jako byla například Rakona. Měla jsem štěstí, že jsem byla ve správný čas na správném místě. Byla to doslova univerzita života.

‍

Využila podle vás Česká republika svůj potenciál strategické polohy v centru Evropy?

Bohužel nevyužila, i když jsme měli tenkrát dobře našlápnuto. V té době sem šlo opravdu mnoho firem, protože Československo bylo taková hvězda mezi ostatními postkomunistickými zeměmi. Naše umístění také hrálo velkou roli. Nejsem skeptik a myslím si, že stejně jako v životě jdou i v byznyse věci nahoru a dolů. Ale je pravda, že by to mohlo být trochu lepší.

‍

Od počátku jsme se zaměřili na to, že jsme do Česka a na středoevropský trh přiváděli nadnárodní firmy. Díky umístění České republiky v centru Evropy tu řada firem chtěla mít své zastoupení.

‍

Proč se podle vás nepodařilo všechny výhody naplno využít?

Jedním z problémů je, že odcházejí talenty, což hodně souvisí s investicemi. Pokud se zde objeví nový projekt, který zazáří a zainvestují do něj globální fondy, často jej přesídlí do Ameriky nebo Velké Británie.

‍

Je to kvůli lepším podmínkám?

Ano, prostředí tam je probyznysovější. Ale podnikání není jednoduché. A když někdo chce, tak překážky překoná. Na druhou stranu mi přijde absurdní, že lidé, kteří chtějí podnikat a začínají v malém, musí hned od počátku platit sociální a zdravotní pojištění. To není malá částka… Dala bych jim nějaký čas k oddechu a nechala je vše platit třeba až po roce. Co se týče podnikání velkých korporací, médii proběhlo několik případů firem, které odešly, protože se tady necítily dobře. Podle mého to ale tak tragické není.

‍

Vy jste někdy uvažovala, že byste z Česka odešla?

Ne, já jsem velký patriot. Mám v zahraničí spoustu přátel i klientů, ale mám to tady ráda.

‍

Podle vás není podnikání určeno pro každého. Jak ale poznám, že je to právě pro mě to pravé?

Musí vás to bavit. Řekla jsem to v kontextu, že dnes cítím mediální tlak na to, že všichni musí podnikat, což je nesmysl. Jsou lidé, kteří jsou dokonalí zaměstnanci, těší je to a jsou pro firmu velmi důležití. Lidé chtějí mít večer čistou hlavu a podnikání je drsné. Pamatuju si, jak jsme ve firmě řešili krizi let 2008/2009. Opravdu jsme v tu dobu nespali .Neměli jsme peníze, odešli klienti, museli jsme to ustát psychicky. Myslím, že to člověk na sobě pozná, buď víte, že máte raději klidnější život, nebo si to vyzkoušíte a řeknete si: není to pro mě. A je to úplně v pohodě. Je mnoho lidí, kteří si vyzkoušeli podnikání a nyní jsou šťastní zaměstnanci. Před každým smekám.

‍

Pokud tedy zjistím, že mě to baví, mám energii, dobrý produkt či službu, která by mohla být pro lidi užitečná… Jak začít?

Na začátku je dobré si odpovědět: Co chci začít dělat? Komu to budu prodávat a co z toho ten někdo bude mít? Mnoho lidí podcení průzkum trhu a řada lidí zase přecení to, že „proboha, to přece dělá každý“. Ale dnes je konkurence ve všem, můžete to ale začít dělat jinak. Dobré je podívat se na konkurenci, jaký mají web, co o nich lidé říkají na diskusních fórech, vyzkoušet si koupit jejich produkt… Další krok je začít v malém, většina příběhů velkých firem takto začínala. Doporučuji také nedělat marketing jen od počítače, ale jít mezi lidi a mluvit s nimi, využít sociální sítě… Dnes je řada možností.

‍

Jaké jsou nyní v podnikání trendy, které obory se nejrychleji rozvíjejí?

IT oblast dominuje, je to dáno i tím, že do tohoto oboru chtějí vkládat prostředky i investoři. Trendem je oblast kyberbezpečnosti, zdravotnictví, životního stylu, obory, které reagují na to, co se děje ve světě. Pak je zajímavá ekonomika tvůrců. Můžete si kdykoli na různých platformách založit vlastní účet a monetizovat svůj obsah. Možností a příležitostí je opravdu hodně. Další obrovský trend, který s tím souvisí ,jsou on-line semináře, webináře, vzdělávání obecně. Dnes žijeme ve znalostní ekonomice a tlak na lidi, aby se vzdělávali, je obrovský. A tyto onlineplatformy pomáhají vzdělávání učinit mnohem dostupnější a efektivnější.

‍

Vy jste kdysi také účinkovala v pořadu České televize Den D, kde se autoři různých podnikatelských projektů ucházeli o peníze vás, investorů. Přežil některý z těch projektů, které se vám v pořadu představily?

Byla jsem jen v jedné řadě, tak nemohu mluvit za všechny, ale lidé, kteří tam přišli, se dají rozdělit do několika kategorií. Ti chytří si tam přišli pro reklamu, protože se to vysílalo v hlavním čase a každý z nich měl asi pět minut na to se prezentovat, za což by normálně platili miliony. To byli například zakladatelé Mixit. Ti si přišli cíleně pro reklamu. Druhá kategorie byli lidé, kteří si to přišli zkusit, klobouk dolů před nimi, ale měli projekt, který nebyl zafinancovatelný. A třetí byli šílenci. Pamatuji na pána, který nám tvrdil, že vymyslel iPad deset let před Stevem Jobsem. A když jsme se zeptali: „Co děláte?“ Odpověděl: „Bydlím s mámou. “Na druhou stranu si myslím, že obrovská výhoda toho pořadu byla, že lidem ukázal, jak o podnikání uvažovat. Na co se bude investor ptát a co ho zajímá: Jaký je byznys plán a jaký je plán, pokud projekt opravdu uspěje?

‍

To si snad plánuje každý podnikatel?

Mnoho lidí si říká: Co když se to nepovede? Ale bývá to i naopak. Občas bývám v podnikatelských porotách v soutěžích a nezapomenu na člověka, který měl skvělý produkt pro psí pochoutkovou stravu. Byla tak kvalitní, že jsme ji dokonce i ochutnali. Na náš dotaz: „Co budete dělat, když uspějete a lidi to opravdu začnou kupovat?“ – se zamyslel a řekl: „Toby byl průšvih.“ Protože prodat 150 kusů je fajn, ale co když jich budu potřebovat desetitisíce? Mám vůbec kapacitu to vyrobit, zabalit, prodat?

‍

Tok informací je nejzásadnější. Seshora dolů, ale i zezdola nahoru, protože lidé, kteří jsou v přímém kontaktu se zákazníky, mají neskutečně cenné informace, které se často k top managementu nedostanou.

‍

Kolik firem skončí na tom, že „příliš vyrostly“ a nezvládly to?

Občas ve firmách konzultuji obchodní strategii a tohle je jeden ze zlomových bodů, kdy firma vyroste z dětských plínek. Říká se, že zlom je okolo padesáti až sedmdesáti zaměstnanců. Sami majitelé říkají, že přijde v okamžiku, kdy na chodbě firmy potkají člověka a nevědí, kdo to je. Je těžké to ustát i firemní kulturou. Když je vás deset, tok informací funguje úplně jinak. A najednou se vše musí profesionalizovat a nastavovat procesy, které většinou v malých firmách nejsou. Tok informací je nejzásadnější. Seshora dolů, ale i zezdola nahoru, protože lidé, kteří jsou v přímém kontaktu se zákazníky, mají neskutečně cenné informace, které se často k top managementu nedostanou. Nejhorší je, pokud lidé mají ve firmě pocit: nás se tu nikdo na nic nezeptá a nám tady nikdo nic neřekne. To jsou hrozné dvě věty.

‍

Je tento bod zlomu ta pravá příležitost firmu prodat?

Pokud jde jen o přechod na větší množství zaměstnanců, tak bych firmu neprodávala. Dá se to řešit tím, že se najme profi člen týmu. Může to být obchodní ředitel, stratég, konzultant… vždy je fajn mít pohled zvenčí. V této fázi mi přijde škoda firmu prodat, protože když rostete, nabíráte lidi a jste schopni je zaplatit, pak je vidět, že jdete správným směrem. Je ale otázka, proč vlastně firmu budujete, jestli od počátku směřujete k jejímu prodeji, nebo ji chcete předat svým dětem. A pokud si nejsem jistý, je dobré si například najít podobnou firmu ve světě, podívat se, jakým směrem jde, mít strategický vzor.

‍

Na jaký projekt, na kterém jste se podílela, jste nejpyšnější?

Je to poměrně starý případ a týká se to zmíněné krize v roce 2008. První, na čem firmy tehdy začaly šetřit, bylo marketingové a byznysové poradenství. Dostali jsme se do bodu, že jsme řešili, co bude dál a kde najdeme klienty. Oslovili jsme všechny venture kapitálové a private equityfondy s tím, že máme znalost českého trhu a českých firem. A pokud by chtěly rozšířit své portfolio, jsme tady. Opravdu se ozval venture kapitálový fond a řekl: Ano, hledáme slévárnu. To byla trochu výzva, v týmu jsme tehdy nakonec byly samé ženy (směje se), ale zatnula jsem zuby a udělala průzkum všech sléváren na českém trhu. Myslím, že kromě několika jsem navštívila úplně všechny. Až jsem narazila na Feramo Metallum v Brně. Transakce trvala více než rok, ale nakonec jsme slévárnu prodaly španělskému vlastníkovi. Byl to moment, kdy jsme se z rizikového období dostaly a získaly jsme skvělého klienta, pro kterého jsme pak pracovaly řadu let, i s prodávajícím majitelem jsme měly skvělý vztah. Klient vám musí věřit, strávíte spolu spoustu času.

V té chvíli se mi potvrdilo, že v podnikání, když se člověk dostane do situace ohrožení, se mu spustí nějaký záložní motor. Když musíte, tak nepřemýšlíte o tom, proč to nejde, ale vymyslíte způsob, jak to udělat, aby to šlo.

‍

Dalším vaším tématem je pomáhat lidem po padesátce či šedesátce podnikat a investovat. Jak vás právě toto téma napadlo?

Spíš bych řekla, že jsem se k němu dožila (směje se).Vidím kolem sebe ženy mého věku, kterým odešly děti z domu, které najednou mají čas a nevědí, co s ním. Většinou to máme totiž nastavené tak, že samy sebe stavíme na poslední místo. První je rodina a děti, a najednou ,když odejdou, máme spoustu času. Čas je ale podle mě obrovský luxus. Využijme ho pro sebe, naučme se to, co jsme vždy chtěly. Baví mě v tomto ohledu ostatní inspirovat, jsem v tom věku, mám energii a baví mě zkušenosti předávat.

‍

Neměli jsme vždy skříně srovnané do komínků, ale vždy jsme měli čas si spolu povídat. Proto říkám, že není důležité, co je na stole, ale kdo je kolem stolu.

‍

Takže když mluvíte o investování po padesátce, nemáte namysli ani tak finance jako spíše investice do sebe sama?

Důležité jsou oba typy. Když si vezmete, jak se prodlužuje délka dožití, tak když je vám šedesát, máte vysokou pravděpodobnost, že tu ještě dvacet, třicet let budete, a nechcete přece sedět na gauči a štrikovat ponožky. Samozřejmě předpokladem je dobré zdraví, ale i na tom může člověk pracovat.

Finanční investice sem také patří, ale samozřejmě musím počítat, že když začnu investovat v padesáti, tak už se na důchod nezajistím. Investice do sebe je důležitá, protože když se budete cítit dobře, tak i lidé kolem vás budou v pohodě.

‍

Zmínila jste, že na začátku vaší byznysové cesty jste měla malé děti. Jak často se vás v rozhovorech novináři ptali, jak zvládáte kariéru a péči o rodinu? Co si o podobných otázkách na úspěšné ženy myslíte?

Myslím, že je to dost hloupé (směje se). Ale opravdu se na to stále ptají. Měla jsem na to nacvičenou, ale pravdivou odpověď. Když jsme měli malé děti, měli jsme dvou kariérní manželství. Manžel působil v té době v opeře Národního divadla a byl na vrcholu kariéry, stejně tak i já, a do toho jsem studovala další školu. A někdy se zkrátka stalo, že děti večeřely jen chleba s máslem, a když neměly štěstí, tak měly buď jen chleba, nebo máslo (směje se).

A neměli jsme vždy skříně srovnané do komínků, ale vždy jsme měli čas si s nimi povídat. Proto říkám, že není důležité, co je na stole, ale kdo je kolem stolu. Naše děti vyrostly v samostatné jedince a oba dva jsou šikovní. Takže to v nich evidentně nezanechalo žádné stopy. Znám případy žen, které se svým dětem obětovaly a ony to vůbec neocenily.

‍

Když mluvíte o svých dětech, je na vás vidět, že jste na ně pyšná.

Jsem. Jsou opravdu fajn, dnes podnikají. Dcera má svou castingovou agenturu a syn se věnuje luxusním vozům, je velký fanda do vymazlených značek, některé z nich ani neznám. Prožili jsme si různá období, jako každý, ale je na nich vidět, že se domů vracejí rádi.

‍