Základ moderního měnového systému

Článek si můžete poslechnout také v audioverzi.

‍

Důvěra ve zlato jako stabilizátor měny a ekonomiky vyvrcholila vznikem zlatého standardu v 19. století. Novodobá historie zlata jako měnového kovu začíná rokem 1816. Velká Británie v tomto roce uzákonila zlato jako jedinou míru hodnot. Legálními platidly byly zlaté mince. Papírové peníze fungovaly pouze jako doplňkové oběživo. K tomuto měnovému systému přistoupily také další vyspělé průmyslové země: Německo, Nizozemsko, Švýcarsko, Skandinávie. Později následovaly i USA, Rakousko-Uhersko a nakonec Rusko. Na přelomu 19. a 20. století se do mezinárodního zlatého standardu nepřidaly pouze Čína a několik malých jihoamerických států.

A jak měnový systém založený na zlatu vypadal v praxi? Byla povolena volná ražba mincí, ale obsah zlata byl stanoven zákonem. Papírové peníze bylo možné kdykoli vyměnit za zlaté mince a naopak. Existoval také volný pohyb zlata ze státu do státu. Zlatý standard přinesl tehdejším ekonomikám měnovou stabilitu i volnost pohybu kapitálu. S určitými přerušeními se koncept udržel až do první světové války.

Jenže obrovské výdaje během první světové války přiměly válčící strany k opuštění měny fixované na zlato a začaly navyšovat množství oběživa. Důsledkem byly inflace a znehodnocování všech významných měn. Po skončení války se už ani jedna ze stran k původnímu standardu nevrátila. Meziválečné období pak bylo poznamenáno měnovým chaosem, který přinášel inflaci, regulace, cla, kvóty a problémy mezinárodního obchodu. Ve Spojených státech amerických byl zlatý standard zrušen za úřadu prezidenta Franklina D. Roosevelta ke konci roku 1933. Tedy v době, kdy vrcholila velká hospodářská krize.

Po druhé světové válce vítězné mocnosti ustavily tzv. brettonwoodský měnový systém, který fungoval v letech 1945–1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar byl fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nemohli tak činit občané. Během éry brettonwoodského systému světová ekonomika rychle rostla. Keynesiánská hospodářská politika umožnila vládám tlumit ekonomické výkyvy a recese byly obecně mělčí. Napětí se však začalo projevovat v šedesátých letech. Trvalá, i když nízká globální inflace způsobila, že cena zlata byla v reálném vyjádření příliš nízká. Vlády Spojených států amerických však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za zlato, což vedlo k odčerpávání zlata drženého americkými bankami z území Spojených států a USA o své měnové zlato přicházely.

‍

V roce 1971 nebyla Amerika v ideální ekonomické kondici. Zotavovala se z recese předchozího roku a musela se vyrovnávat s více než pětiprocentní inflací kombinovanou s nezvykle vysokou nezaměstnaností. Přicházela stagflace. Hlavním důvodem byly výdaje na válku ve Vietnamu asociální programy. Někteří ekonomové připomínají i obrovské výdaje na kosmický program. Ten byl nakonec velmi úspěšný a škodné nebyly ani americké firmy. Ovšem cenou bylo postupné prohlubování rozpočtových a nakonec i obchodních deficitů znamenajících v důsledku víc dolarů v zahraničí.

‍

Tehdejší prezident Richard Nixon dostával rady devalvovat dolar, nakonec ale zvolil jiné řešení. Patnáctého srpna 1971 definitivně ukončil směnitelnost dolaru za zlato. Tisíce tun drahého kovu nashromážděné ve Fort Knox přestaly být hlavním symbolem ekonomické moci a svět si musel najít nové měnové uspořádání. Od té doby se globálně používá systém národních zákonných měn s volně pohyblivými směnnými kurzy mezi sebou a vlády používají tisk nových peněz jako automatickou záplatu na všechny ekonomické problémy.

Díky ukončení brettonwoodského systému však mohli se zlatem opět volně obchodovat i obyčejní občané a jeho cena průměrně rostla o 10 % ročně. Z původních 35 dolarů tak vystřelila nad 2 000 dolarů za unci.

‍

A jak se na konec zlatého standardu dívají odborníci?

„Je jasné,“ říká Pavel Ryba, „že současný systém většině politiků, bankéřů a jiných velkých hráčů vyhovuje. Zájmem elit není systém změnit, ale udržet ho co nejdéle při životě. Dříve, když existoval klasický zlatý standard, nešlo uměle fixlovat s penězi. Když jste si v roce 1800 schovali dolar, tak v roce 1900 jste si za něj mohli koupit dvojnásobek zboží. Produktivita rostla, inflace neexistovala, kupní síla peněz tudíž rostla a spolu úsporami se zvyšovala i životní úroveň. Když jste totéž udělali v roce 1900, tak jste si v roce 2000 za jeden dolar koupili 30krát méně. Dolar za tu dobu ztratil zhruba 97 % kupní síly." Jak o tom mluvil profesor Šíma na Vyšehradském fóru už v roce 2019, tento systém vysává kapitál z pracujících směrem k tvůrcům systému.

Aby lidé přešli od zpolitizovaných měn k alternativám, jako jsou zlato nebo kryptoměny, muselo by se ve společnosti něco stát.“ Ron Paul uvádí:„ Zlatý standard byl jakýmsi přirozeným omezením vládních výdajů a zadlužování. Jeho opuštění vede k nekontrolovanému růstu dluhu a neustálým měnovým turbulencím.“ Bývalý předseda FED Alan Greenspan dále připomíná: „Zlatý standard má své nevýhody, ale opuštěním jsme vystaveni riziku nekontrolovatelné inflace a hospodářské nestability.“ Investor a spisovatel Robert Kiyosaki pak konstatuje:

‍

„Z amerického dolaru se staly falešné peníze, které okrádají pracující, a střadatelé se stali poraženými. Padesát let nespořím v dolarech. Chytří lidé spoří ve zlatě, stříbru a bitcoinech.“

‍