Zlato a stříbro jako přirozená volba lidstva

Peníze jsou bezesporu jedním z nejvýznamnějších lidských vynálezů, který zásadním způsobem ovlivnil chod celých dějin. Přispěly k rozvoji obchodu, řemesel, průmyslu, kultury a celé lidské společnosti. V průběhu dějin měnily peníze svou formu, ale jejich hlavní funkce zůstávaly stejné: byly prostředkem směny, sloužily k vytváření bohatství a v neposlední řadě i k uchování jeho hodnoty.

Všechny národy světa (s výjimkou jihoamerických Inků) zavedly v nějaké formě peníze. Na začátku byl směnný obchod, kdy si lidé vyměňovali mezi sebou zboží za zboží. Nebylo to ale příliš pohodlné a ne vždy byl k dispozici potřebný ekvivalent zboží. Vývoj proto dospěl k používání trvanlivých a univerzálních cenností. Forma peněz byla z počátku velmi pestrá. Jako měna například sloužily mořské mušle, jantar, dobytek, slonovina, kůže, plátno či sůl. Celkem rychle však lidé přirozeně přešli k drahým kovům, hlavně ke stříbru a zlatu. Díky svému omezenému výskytu všude na světě zůstávaly vzácné a držely si vysokou hodnotu i při malé váze.

Zlato jako měnový kov bylo použito poprvé v starém Egyptě před 4 000 lety, kde současně fungovala velká naleziště kovu. První mince nechal ale vytvořit až král Alyattés v Lýdii (dnešní Turecko) kolem roku 600 před Kristem. Šlo o kapky přírodní směsi zlata a stříbra s vyraženým obrázkem řvoucího lva, které už měly všechny atributy peněz. Vážily shodně 14,5 gramu a byly signovány výrobcem nebo panovníkem coby ručiteli dané váhy a ryzosti.

Později se zlaté mince rozšířily do vyspělého světa a do první demokracie, do Athén. Znamenalo to prosperitu pro celou tamní společnost a rozmach civilizace. Peníze pomohly Athénám dosáhnout té nejvyšší úrovně v architektuře, inženýrství, vědě a kultuře. Osudná se pak Athénám stala snaha o přílišnou expanzi a nárůst nákladů na válku i správu kolonií. Stát začal znehodnocovat svou měnu a začal do zlata přidávat měď. To byl začátek konce starověkých Athén, které si později podrobila Sparta. Zlato si už ale mezitím našlo své pevné místo v měnovém systému tehdejší civilizace a stalo se celosvětově uznávanou měnou.

Na mincích z drahých kovů stál také celý evropský i český středověk. Pro české země po stříbrných denárech, brakteátech zmiňme třeba pražské groše (za Václava II. mince vážila3,9 gramu stříbra), ze zlatých platitel například florény. Ale i tenkrát poznali lidé inflaci a znehodnocování měny a opět měla podobu ve snižování podílu drahých kovů v plíšcích.

První bankovky

Průkopníkem v oblasti bankovek se stala Čína. Nosit s sebou těžké kovové mince bylo pro Číňany nepraktické, a proto začaly vznikat zvláštní úschovny mincí. Lidé je zde odevzdali a dostali místo nich papírové stvrzenky, které pak mohli používat při obchodování. Jejich hodnota se shodovala s množstvím drahého kovu, které reprezentovala. Jenže vládnoucí dynastie (stejně jako později všechny ostatní vlády) brzy zjistila, že se dá jejich pomocí vyřešit nedostatek kovu k výrobě mincí a že ovlivňování množství oběživa s sebou nese také obrovskou moc, a začala si vydávání bankovek monopolizovat. Zanedlouho následovala obrovská inflace a vlna bankrotů. Papírové peníze tak načas v Číně skončily.

Evropa se o bankovkách poprvé dozvěděla nejspíš od cestovatele Marca Pola ve 13. století. Traduje se, že po návratu do Benátek ukázal svému panovníkovi čínskou papírovou bankovku, ten ji pohrdlivě spálil a Marco Polo jen suše konstatoval, že právě zničil 20 liber zlata.

Evropským předchůdcem bankovek se záhy staly směnky. Poprvé se objevily v italských městech, kde zlatníci z bezpečnostních důvodů brali do úschovy drahé kovy a vydávali na ně lidem potvrzení. První skutečné bankovky začala roku 1661 vydávat kvůli nedostatku stříbrných mincí stockholmská Palmstruchova banka. Šlo tak vlastně o papírový příslib banky vyplatit na požádání plnou hodnotu v mincích. S tím se objevila i možnost bankrotu neboli neschopnost či neochota banky splnit závazek.

‍